Je to úžasně autentické, zvláště když si zpěvák podupává do rytmu po vzoru starých bluesmanů. Z jeho hrubě chlapských hlasivek se linou absurdní příběhy o muži, kterého bylo jen půl, a tím se odhalila jeho prázdnota. Nebo o ženichovi, který si lehl na cestu a "zablokoval dopravu, od Ješína na Prahu" . Konvrzkovy grotesky nejsou samoúčelné, mají situační nebo hlubší pointu. »Nevadí ti, že ve sklenici plave ti moucha. To, co tě štve, to není tak zlé, to jsou jen pouta, pouta,« zpívá Konvrzek v písni Pouta. I z absurdních písní vyplývá touha jít vlastní hudební cestou, bez ohledu na trendy, které zrovna vládnou pod Řípem. Konvrzkův styl je velmi svobodný, asi jako blues potulného samorosta.
Vladimír Vlasák (MF Dnes)
Konvrzek jako autor je samorost, nebojí se jakéhokoliv nápadu, neklade si dopředu překážky ani žádná stylová omezení, což je přístup spíše obvyklý na alternativní scéně. Nečiní mu problém v jedné skladbě minimalisticky opakovat motivy a v druhé vrstvit nápady jeden přes druhý. Každá písnička jako by si hrála s jinou náladou, každá se vyvíjí naprosto neodhadnutelně, každá je zcela tvarově i barevně jiným střípkem. Všechny tyhle střípky dohromady ale tvoří zcela kompaktní mozaiku. Všechny skladby tu mají své místo a vzácně vyrovnanou úroveň. A co je zcela nové, je mnohem větší vklad Konvrzkových spoluhráčů. Jestliže totiž na debutu víceméně jen doprovázeli, nyní jsou aktivní součástí celku. Kapela tu tak již nehledá svou cestu, má ve všem evidentně jasno a spíše zkoumá veškeré své další možnosti.
